Když už bylo jasné, že žádný další klan nepřijde, vydali se uruki na lov a přinesli opravdu bohatou kořist, kterou po zbytek dne v táboře porcovali a chystali z ní pokrmy. Kolem to vypadalo jako na velkých jatkách. Všude visely kusy divokých kanců, ryby, zajíci a vzduchem poletovalo peří z čerstvě oškubaných ptáků. Přípravy pohřební hostiny byly vpravdě kolosální.
Šamanovo tělo zatím stále leželo nad roklinou u rozvalin hlásky. Strážila ho jen nashara Iriz, která přijímala dary, jež tam postupně přinášeli všichni z pohřebního tábora. Válečníci z klanu Snaga dohlíželi na celý průběh této části obřadu. Střídali se v hlídání cesty vedoucí na hlásku a jeden byl dokonce po celou dobu v blízkosti šamana a jeho strážkyně. Stále si však od šamanova těla udržoval určitý odstup. O to pečovala jen ona.
Mrtvý dostal opravdu mnoho obětin. Z toho co jsem zpozoroval, mu byly přinášeny dary v podobě zbraní, potravin, piva i kořalky. Jen jídla bylo tolik, že by z něho mohlo žít deset rodin celé dva týdny. To však podle uruki nestačilo, a tak kolem těla shromažďovali další a další věci. Některé byly opravdu pozoruhodné, třeba broušené čočky surového skla opletené kůží, nebo sítě v kruhových rámech s vpletenými amulety, které majitele nejspíše chránily proti prokletí. Šaman dostal i tabák, jemuž se v těchto končinách říká jednoduše listí, v jazyce uruki pak baabghud. Hrůzným dojmem působily válečné trofeje v podobě lebek a skalpů nepřátel, stejně jako zdobené lebky ulovených zvířat. Darů bylo opravdu mnoho a některé jsem nedokázal ani pojmenovat, natož abych je všechny zvládl popsat.
Za důležité považuji zmínit to, co se stalo s šamanem, když obdarovací část rituálu skončila. Z hlásky, jej snesli uruki ze Snagy, aby nosítka na půli cesty do tábora předali druhému průvodu složeného z jiných klanů. Vím, že uruki jsou krutá a zvláštní stvoření, jejichž zvyky my lidé těžko chápeme. To co jsem spatřil, se mi však navždy vrylo do paměti. Poblíž pohřební hranice vztyčili velký totem. Byl to obrácený strom, který svými kořeny trčel nepřirozeně vzhůru. Na vrchol kořenové koruny usadili kovovou masku černého démona, s vlasy vykutými do podoby plamenů. Totem vyzdobili obrazci ze směsi krve a žluči a na kořeny rozvěsili pruhy surových kůží a kousky čerstvého masa. Pod něj pak složili všechny dary. Jak se zdálo, tyto dary nikdy šamanovi nepatřily, ale byly mu propůjčeny jen po dobu obřadu. Průvod položil Maguovo tělo mezi hranici a totem a rozešel se do davu kolem. V blízkosti těla se opět pohybovali jen skřeti z klanu Snaga. Z davu se pomalu ozvaly bubny, které rytmicky doprovodily zbytek rituálu.
To důležité přišlo záhy. Hlavní roli převzal Morgrim, který začal promlouvat ke všem přítomným. Jeho slovům jsem vůbec nerozuměl, ale považoval jsem to za řeč chvály a vzpomínání, jak je to zvykem u nás. O to hrůznější bylo mé překvapení, když Morgrim jedním zkušeným pohybem tasil dlouhý nůž a přesným sekem uťal mrtvému šamanovi ruku. Dav jásal a já jen zaskočeně zíral. Jeho šavle se nezastavila a pokračovala dál ve své krvavé práci. Poté co odsekl všechny končetiny z těla starého šamana, nakonec uťal i jeho hlavu. Vše oddělené poté rozvěsil na ramena totemu s démonem v koruně. Po této krvavé události bylo šamanovo tělo vyzvednuto na pohřební hranici, kde ho přikryli kůžemi a dali mu jen to z darů, co mohl sníst a vypít. Dále zapálili mohutnou smolnou louč, která věštila blízký konec celého obřadu. Tou nejdříve zapálili kovového démona, až z jeho úst a očí šlehaly vysoké plameny. Pak teprve došlo na zapálení hranice a posmrtné utrpení šamana bylo u konce. Radost a rozdováděnost uruki dosáhla vrcholu, když tančili kolem v žáru plamenů a výkřiky vyprovázeli šamanovu duši. Tu noc nikdo nešel spát, všichni jedli, pili a veselili se, až upadali do mdlob. Tak odešel Magua, dushatar klanu Snaga.
Druhý den ráno po této zvláštní události jsem nemohl nikde najít Maalfloka. Až po delším vyptávání mě nasměrovali do lesa, kde jsem ho objevil jen díky tenkému proužku modrého kouře, který stoupal zpod menší skály. Když jsem se mého přítele zeptal, co dělá? Se zděšením jsem zjistil, že ve skalní puklině udí hlavu starého šamana, která předtím visela na onom ohnivém totemu. Na můj dotaz proč tak činí, mi odpověděl: „Aby vydržel. Uschovám ho, kdybych od starého v budoucnu potřeboval radu!“
