Kmen si nemůže zajistit vše, co potřebuje, pouze pomocí zbraní a kořistěním. Jsou zde potřeby mnohem abstraktnější a neuchopitelnější. Takové lze naplnit skrze duchy, jimž uruki obecně říkají Frumi. I kmen Snaga se čas od času uchyluje k rituálu – Kaushatar, jehož cíle mohou být různé. Uruki mohou žádat Frumi o úspěch v nadcházející bitvě, mohou chtít nahlédnout do budoucnosti nebo žádat o hojnější kořist. Skrze Kaushatar mohou na své nepřátele poslat zlé kouzlo, nebo naopak prosit Frumi o ochranu pro svůj kmen. Je mnoho různých rituálů pro nekonečné množství přání a nikdy není předem jasný jejich výsledek.

    Kaushatar, který se nechal spatřit, probíhal následovně. Kmen se dlouho před ním začal v táboře chystat, přičemž každý se zdobil po svém. Všichni zúčastnění z kmene se snažili o to, aby vypadali co nejhonosněji a nejstrašlivěji. Jejich oděv se skládal z různých kostěných šperků, kožených a látkových roušek, čelenek, nápažníků a dalších ozdob, které byly přes sebe různě vrstveny. Na odhalených částech těla byli všichni do posledního zbytku holé kůže pomalováni. Souběžně s těmito přípravami další uruki chystali kouzelný nápoj. Ten se během rituálu ohřívá na ohni, okolo kterého všichni sedí. Nápoj je cítit silnou kořalkou, a když je trocha vlita do ohně, jako úlitba, silně se rozhoří jasným modrým plamenem. Se soumrakem jsou již všichni náležitě připraveni. V táboře posbírají různá chřestidla, bubínky a další nástroje a za svitu jediné louče se vydávají na místo rituálu.

    Středem tohoto místa je ohniště s navršeným dřívím, okolo kterého jsou v kruhu rozprostřeny kožešiny. Druhý kruh je tvořen různými totemy zpodobňující Frumi. Po zapálení ohně se uruki rozesadí kolem. Na oheň je umístěn kotlík s nápojem a ozývají se první pomalé rytmy nástrojů. Občas hudba utichne a kotlík cestuje z ruky do ruky. Čím více uruki pijí, tím více je zvuk bubnů divočejší a také se častěji ozývají různá nesrozumitelná hrdelní zaklínadla. Postupně se všichni nechávají strhnout rytmem a upadají do transu. Jejich pohyby se zrychlují, až všichni, po několikerém přiložení kotlíku k ústům, víří v divokém tanci. Uruki jsou pohlcováni plamennou září silně hořícího ohně, který jakoby ani nepotřeboval dřevo k hoření. Těla tancujících se ve šmouhách zběsile míhají a nabývají tak děsivých a strašných podob, až lze jen těžko uvěřit ve skutečnost odehrávajících se scén. Vypadá to, jakoby se jim z těla osvobozovaly jejich vlastní divoké duše a rostly do nepřirozené velikosti. Řev, hudba i tanec opět mění rytmiku a vrcholí do divoké kakofonie, aby s posledním modrým výbuchem ohně vše rázem ustalo a utopilo se v plamenné záři. Poté co oheň ztratí na síle a přestane mocně sálat, leží těla tancujících ještě dlouho kolem něj. Po hodné chvíli, když už oheň pomalu uhasíná, se těžce zvedají a pomalu se odebírají do tábora mumlajíce si:

    Guri ti ash bajrak. Guri ti Snaga.
    Ubo udalgatat ashti. Ubo gimbatat ogh. Ubo gimbatat mokh.
    Ubo gimbatat bajrak, lati ur globi tul.