Oin žil původně s klanem Voltur. Tento klan ale rozpustil čas, a tak spojil svoji cestu s větším klanem nazývaným Krux. Po jejich boku vybojoval mnoho bitev, ale nikdy nezavrhl svůj starý klan se supem ve znaku. U klanu Krux pobývá dodnes jako vážený host. Oin je výborný řemeslník, dobrý společník a zvládá i velení na pozici sark-alefa, což několikrát dobře prokázal. Na rozdíl od jiných válečníků neprahne po nejvyšších postech v armádě, ačkoliv mu byly generálské pozice několikrát nabízeny. Největší bojové slávy zažíval jako cepeník, kdy s touto zbraní páchal v řadách nepřátel ďábelské škody.Basirův klan také pozřela minulost plná válek. Přitom Matuga Sor patřil k jednomu z nejslavnějších klanů jižních zemí. Časem však Bílé Vráně, což je překlad názvu klanu do obecné řeči, začalo padat peří, až zůstal jen Basir sám. Spojil tedy svou cestu s Uku-Roth, klanem mladých válečníků. Basir se osvědčil jako stopař, kdy vedl klikatými stezkami hor a hlubokých lesů válečníky do týla nepřátel. Velel i několika diverzním oddílům, které se většinou věnovali přepadům ze zálohy. Tak jako všichni stopaři dokáže najít dobré místo pro tábor a vyzná se i v jeho budování. Je klidné povahy, než přijde na boj.Podle vyprávění patřil klan Ignis mezi největší klany severu. Bylo jich nepočítaně. Ushatari tohoto kmene se rádi nechávali naverbovat do žoldnéřských hord, anebo sami pořádali velké loupeživé výpravy za kořistí. Slýchal jsem hodně příběhů o jejich lstivosti. Tam, kam vkročili, všechno lehlo popelem. Klany Snaga a Ignis pojilo dlouhodobé nepřátelství. Když se válečníci obou klanů potkali v žoldnéřských hordách, docházelo na oboustranné provokace, urážky a rvačky. Sem tam někdo někoho okradl, jindy podřízl - záminky se nemusely hledat dlouho. Proto bylo velké překvapení, když se válečníci z Ignis objevili na pohřbu Magui, starého šamana Snagy, s nabídkou smíru. Příchozí v takto důležitý den nemohou být odmítnuti a ukáže jen čas, jestli příměří vydrží.Karavana uruki z klanu Ignis rozbila svůj tábor v prostřed nádvoří rozvalin staré věže. Celou stavbu řídil vysoký uruk, o kterém jsem se až později dozvěděl, že si říká Tim Tim. Počínal si zkušeně a obratně. Z jeho vystupování bylo zřejmé, že je v klanu uznávaný a všichni poslouchali jeho pokyny. Tábor postavil uzavřený od okolních stanů a s vlastním ohništěm. Klan Ignis si tak přece jen držel odstup od ostatních uruki na pohřbu, kteří při této příležitosti tábořili všichni pohromadě. Při dlouhém pozorování jsem si všiml, že má Tim Tim velký vliv na kruala Ignis, který naslouchá jeho radám, a nenápadně krotí krualovo občasné bohatýrské vychloubání nebo násilnické sklony. Jeho zbraní byla spíše lest, než těžký řemdih, který nosil zavěšen u pasu. Utajená hrozba bývá často nebezpečnější, než otevřený boj.Dalším z řad klanu Ignis byl vysoký urostlý mladý uruk s rohatou přilbou. Zvláště jeho výška byla obdivuhodná, činila ho hrozivějším a poskytovala velkou výhodu v boji. To mě přivádí k popisu dalšího zvláštního zvyku, jehož jsem byl svědkem. Místo toho, aby uruki drželi smutek a měli úctu k ostatkům zemřelého, jako to činí lidé v mé domovině, uspořádali ve vyhaslém a narychlo upraveném popelu posmrtné hranice zápasy o nejsilnějšího bojovníka. Zápasy nekončili smrtí, ale i tak vypadaly velmi nebezpečně. Mladý ushatar v rohaté přilbě si říkal Fanda a rozdával silné rány, kterými srazil mnoho válečníků do kolen. K výhře mu však chyběly větší zkušenosti, a tak i on nakonec poznal prohru. Přesto je jasné, že v budoucnu z něj bude velmi obávaný válečník.Posledním z doprovodu kruala klanu Ignis byl velmi zvláštní uruk jménem Vydra. Chodil oblečený do barevných suknic, měl rozpustilé oči, byl neposedný a hodně mluvil. Často se smál a ze všech okolo si tropil žerty. V této činnosti byl velmi důsledný. Kdykoliv jsem se na něj déle díval, všiml si toho a vyplázl na mě jazyk. Nikdy jsem ho nemohl pozorovat, aniž by o tom sám nevěděl a pokaždé mě obdařil tím svým nechutným pozdravem. Jednou však ztratil veškerou pozornost. Mělo to příčinu v lahvi černé kořalky, kterou uruki pijí. Byl to zvláštní pohled - choval se jak šílený, rychle střídal nálady, mluvil sám se sebou a motal se táborem. Jeho společníci přitom kolem něj drželi stráž, aby nikdo nemohl k němu a on nikoho neohrozil. Když jsem se zeptal Maalfloka, co se to s ním děje, řekl mi s kamennou tváří, že to tak občas mají všichni uruki, že v nich černá kořalka probouzí hlasy, vize a vzpomínky, které sami nikdy neprožili…Když se táborem roznesla zpráva, že se na horizontu objevily praporce další karavany, vydal jsem se spolu s ostatními podívat, kdo přijíždí. Podle rozpaků mezi přihlížejícími uruki to vypadalo, že se nejedná o vítanou návštěvu. Když byly znaky na praporcích jasnější, Maalflok něco zaklel a Loqok zlostí hodil do nejbližšího stromu nůž, který zůstal v kmeni vězet zaražen do poloviny délky čepele. Když karavana dorazila k rozvalinám staré věže, vyšel jí v ústrety právě Maalflok. Několikrát se bavil s jejich vůdcem a několikrát se vrátil mezi svůj kmen se poradit. Nakonec se však karavana utábořila a já jsem se až hodně pozdě večer mohl dozvědět, o co vlastně šlo. Klan se jmenoval Ignis a jeho vůdce Fritol byl obávaný válečník, žoldnéřský generál, a veterán mnoha bitev. Dozvěděl jsem se také, že mezi ním a ushatari ze Snagy panují hluboké rozpory pro vzájemné křivdy. Přesto byl tento hrůzu vzbuzující uruk s ohnivýma očima a bohatýrským projevem nakonec vpuštěn do velkého tábora i se svým klanem. Z mého pohledu se choval velmi uctivě a přivezl sebou velké bohatství darů pro nadcházející pohřeb. Nedůvěřivé oči klanu Snaga ho však stále sledovali a on si toho byl vědom.K mému velkému překvapení jsem v řadách uruki potkal i lidské ženy. S těmi jsem však mnoho nemluvil, jelikož jejich obecná řeč byla nad očekávání špatná, anebo se mne stranily či se mnou nechtěly vůbec mluvit. Na každé však bylo vidět, že žije mezi uruki už velmi dlouho. Do paměti se mi hluboce vepsala Skrik s vlasy upravenými do podoby klubka hadů. Byla zdobená kostmi, peřím, dřevěnými korály. S tetovanou tváří procházela táborem a chovala se velmi přirozeně ve společnosti všech těch nelidských bytostí kolem. Přes všechnu děsivost, která z ní na první pohled vyzařovala, na ní bylo něco trochu krásného.Její pohled však studil jako led a brzo jsem zjistil, že i na ní je cosi nelidského. Proto snad vycházela s těmi zrůdami kolem tak dobře. Patřila mezi ty ženy, které ovládají neviditelnou moc. Ta její spočívala v hlase a zpěvu. Její hlas uváděl všechny posluchače do divokého horečnatého transu, ve kterém uruki zpívali s ní svými hrdelními kakofonickými skřeky. Její zpěv se však čistě nesl tím pralesem zvuků jako jemné mávnutí křídel sovy a stejně jako drápy tohoto nočního predátora se zatnul do mých uší a rval mou mysl na kusy v křeči divokého šílenství, hrůzy i bezbřehé podmanivosti.Ve svém zajetí jsem potkal i jiné bytosti, než jen uruki. Další stvoření podobná člověku, ale víc hubená a šlachovitá s nazelenalou kůží, jsou kapuli. Tak alespoň zní jejich jméno v řeči uruki. V obecné řeči, ani řeči jihu pro ně není žádného jména, které bych znal. Kmen kapuli, který přišel uctít velkého šamana do rozvalin staré věže, nosí ve znaku zubatou tlamu jakési příšery, kterou jsem nikdy neviděl. Samotný kmen jsem však potkal nedlouho po mém zajetí klanem Snaga. Poté co ushatari Snagy vyplenili karavanu, vedla jejich cesta do hor, kde se v bludišti soutěsek, převisů a jeskyních chodeb skrývaly početné šachty, hutě a vysoké pece. Zde se setkali s těmito kapuli se zubatou tlamou ve znaku. Vypadalo to, jako by se potkali staří známí. Hlavním účelem cesty však nebyla zdvořilostní návštěva, ale obchod. Uruki měnili s kapuli látky, potraviny, černou kořalku, koření, zvířata a otroky za zbraně, různý kovový šrot, několik ingotů čisté oceli a také za malé množství drahých kamenů, zlata a stříbra. Nebylo se čemu divit, když početná výprava těchto kapuli byla srdečně přivítána na posvátném místě pohřbu. Jejich totemy a prapory zdobila stejná rozšklebená zubatá tlama, jakou jsem viděl v horách, a jak jejich totemy, tak stany byly zdobeny kostmi a lebkami zvířat, které jsem neznal. Některé byly dokonce ověšeny vyschlými lebkami, snad lidskými, na kterých byl ještě hustý porost vlasů a vousů. Samotní kapuli rádi sedávali před svými stany a za ustavičného bublání kouřili z velkých plechových dýmek silnou aromatickou směs bylin. Takové dýmky jsem dobře znal, podobaly se těm skleněným a krásně malovaným vodním dýmkám z mé domoviny, ovšem tyto byly různě křivé, oplechované a zdobené motivem zubaté tlamy. Když kouřili, vypadali klidně a líně a občas se i od srdce smáli. Své ostré zbraně však měli stále na dosah ruky.Hned první, na koho mé oko padlo, byl kapul jménem Hanz-duf. Byl vysoký, snad nejvyšší ze všech přítomných kapuli, a také strašně hubený, s dlouhýma rukama a nohama. Připomínal mi opice z trhů mého rodného města a měl i podobnou povahu. Rychle střídal nálady z nabručené do veselé a zase zpět. Neustále se s někým o něco hádal a když mluvil, znělo to spíše, jakoby řval. Rozhodně nepatřil mezi klidné povahy a zbraň se mu při náznaku sporu v ruce ocitla až nečekaně rychle. Přesto to byla veselá kopa a dobrý společník. Jeden z mála, se kterými jsem mohl mluvit. Rád sedával na kamenech a padlých kmenech a na rozdíl od ostatních kapuli často procházel otevřenou krajinou jako tulák. Uměl trochu mluvit obecnou řečí a na cestách mu dělaly doprovod různé hudební nástroje.Jeho veselou povahu podtrhovala kapuce z červené kůže. Zvláště si však cenil medailonu temně mosazné barvy s umně vytepaným krákajícím ptákem. Říkal mi, že ho kdysi slavně vyhrál v jedné pěvecké soutěži, ale dost možná ho i někde ukradl. Jak se toulal krajinou, hodně znal. V osadách a vesnicích ho viděli rádi, nejen proto, že s ním šla v ruku v ruce melodie a různé příběhy z cest, ale že byl také vynikajícím brusičem a řezbářem - a jako každý z kapuli rozuměl i trochu kovařině. Díky té jeho životní síle a hovorné povaze se mi zdálo, že musí být mladý, ale při jednom delším pohledu do očí bylo znát, že ty jeho už hodně viděly a rozhodně to nebyly jen dobré věci.Pravým opakem Hans-dufa byl Veverâk, nejmenovaný vůdce kapuli se znakem zubaté tlamy. Zdál se klidný a mlčenlivý, vždy s kamennou tváří, avšak v jeho očích hořel oheň války a nekonečného boje. Jeho pohyby byly jisté jako pohyby písečné šelmy lovící kořist a v jeho hubeném těle dřímala neobyčejná síla. V dírách a jeskyních severovýchodních hor patřil za vyhlášeného bojovníka. Pod údery jeho šavle praskaly chrupavky, tříštily se kosti i štíty a prohýbaly se kovové zbroje. Často vedl tažení a nájezdy do okolí a rozséval s chladnou jistotou samotné smrti zkázu a pohromu. Ze svých nájezdů se vracel s bohatou kořistí, s níž kapuli obchodovali nebo ji ve svých dílnách měnili na jiné věci, co zrovna potřebovali.Veverâk si své zbraně zásadně koval sám. Se smrtonosným umem ovládal zahnutou šavli, velký oválný štít, ale byl velmi nebezpečný i s dlouhým kopím a jednobřitou obouruční sekeru. Pro svou vlastní zábavu se účastnil různých zápasů v arénách pod horami a nejednou si z nich odnesl vítězství. I při boji v popelavé pohřební aréně dokázal, že navzdory zranění je stále protivníkem, jehož není radno podcenit. Přesto i v takto kruté kamenné tváři se občas vysochal krátký úsměv, když kouřil silně aromatickou bylinou směs z bublající dýmky nebo když se jeho soukmenovci hlasitě hádali o nějakou malichernost. Tou malicherností a fíkem sváru mnoha hádek byl často právě váček oné omamné byliny, tolik oblíbené u všech kapuli a i u některých uruki.Dalším, který přišel spolu s výpravou kapuli, byl Gobbo. Nikdy jsem ho nezahlédl jinak, než s kapucí staženou hluboko do čela, ze které trčel akorát nánosník kovové přilby. Gobbo se pohyboval táborem jako stín, stále něco přenášel a chystal, aby zajistil chod celé výpravy, jež na pohřeb dorazila. Nemohu ho však označit za sluhu ostatních, spíš jako od přírody pracovitého tvora. Občas jsem zaslechl útržky jeho hovoru s jinými kapuli, ale nerozuměl jsem, co si říkají. Jednou jsem ho dokonce zaslechl mluvit potichu obecnou řečí s Hanz-dufem a přísahal bych, že jsem ho viděl i párkrát psát! Bylo to ve chvíli, kdy do části tábora, kde sídlili kapuli, přišli jiní uruki za obchodem. Jako by si Gobbo psal obchodní poznámky. Hanz-duf mi o něm mnoho víc neřekl, než jsem zvládl odtušit, jen že je moc chytrý a občas se s ním radí i sám Veverâk.GobboJeden ze zajímavých příběhů, který mi Hanz–duf vyprávěl týkající se kapuli, byl o dvou bratrech se stejnou tváří. Ghaashug krankluki – ohniví bratři pocházeli ze severních děr v horách a patřili taktéž pod praporec se zubatou tlamou. Tito bratři byli výteční bojovníci s ohnivou povahou. Procházeli úspěšně bitvami již od mladých let a za roky války se zocelili ve výborně sehrané bojovníky. Tenkrát to byly dobré časy. Válečníků tohoto kmene bylo mnoho, získávali bohatou kořist a řemeslo i obchod jim kvetl. Ohniví se bratrům neříkalo pouze podle jejich povahy, ale i kvůli tomu, že měli k samotnému ohni velmi blízko. Na oslavách úspěšných výprav pro pobavení všech ostatních točili s ohněm sevřeným do železných košů a zavěšených na dlouhých řetězech. Takto ozbrojeni pak předváděli různé akrobatické kousky a malovali ohnivé obrazce do tmy. Podobné představení jsem viděl i na pohřbu šamana.Hojnost však může být někdy jedovatá stejně jako nedostatek, protože v hojnosti klíčí semeno závisti a sváru. Mezi kapuli se rozhořel boj, který postavil bratry proti sobě. Jejich ohnivý hněv, který dříve páchal v řadách nepřátel velkou škodu, spálil samo srdce klanu. Aby byl požár uhašen, bylo rozhodnuto, že se bratři musí rozejít, každý svou cestou. Tak Dvoj'che, nejmohutnější z kapuli, jenž nosil těžkou kovanou zbroj, zůstal v klanu zubaté tlamy. Jeho bratr Palayar odešel, a s ním i další kapuli, do širokých plání k hordě Mor-skoiri. Kmen kapuli to oslabilo a musel si začít zvykat na hubenější časy. Dvoj'che odchodu bratra a dalších nelitoval a stále v něm doutnal hněv, který kouzlem zakul do nových zbraní pro budoucí nájezdy. Když prý Palayar odcházel, křikl na něj Dvoj'che, že aspoň bude v dírách víc místa pro novu kořist a méně rukou, co by se natahovaly pro podíl.O přátelství i nenávisti Příběh dvojčat mě zaujal zvláště proto, že zástupci hordy Mor Skoirii byli také přítomni na pohřbu šamana. Čekal jsem, zda mezi nimi a klanem kapuli panuje stále nevraživost. Ale patrné bylo spíše přátelství na obou stranách. Jak pravil Hanz–duf: „Vždyť mnozí co odešli ze severních děr se přidali právě k této námezdní hordě, která se toulá pláněmi v honbě za kořistí, bojovou slávou i obchodem.“ Stařešiny z klanu kapuli tato záležitost velmi trápila, a tak hleděli skrze omamný kouř bylin tak dlouho, než jim duchové vyjevili pravdu. Ta zněla, že by neměli zachovávat nenávist mezi svými, co odešli a celou hordou. Tak se obě dvě skupiny naučily spolupracovat, avšak žijí si každá svým životem. Nevraživost se omezila opět pouze na vrčení obou bratrů, které bylo ostatním uruki i kapuli spíše pro smích. Jak jsem pochopil, Hanz–duf na svých cestách často pobývá jako host právě u Mor Skoiri.Horda Mor Skoiri je mračno černých křídel prohánějících se pláněmi,“ říkal Hanz-duf. „Je to hejno těch, které nikde jinde nechtěli. Těch, kteří byli někde navíc nebo těch, co toužili po změně. Berou každého, kdo se prokáže věrností, přijme černé peří a bude se dělit o společnou kořist. Berou uruki, kapuli a jsou mezi nimi i traki,“ pravil zcestovalý kapul. Traki, tak lidem říkaly bytosti kolem mě. Bytosti, u kterých jsem byl zajatcem. Mor Skorii byli, podle všech vřelých uvítání, váženými a vítanými hosty kmene Snaga. Možná je k tomu předurčoval polokočovný život, který byl oběma skupinám vlastní. S karavanou hordy přijelo také mnoho darů, živým členům kmene Snagy i jejich mrtvému šamanovi. Dále s sebou přivezli dva ohromné bubny, jejichž dunivý hluboký hlas neutichl po celé trvání pohřbu a zběsilý rytmus úderů trhal můj spánek na kusy, které nemohly osvěžit unavené tělo.S Maalfolkem, Loqokem a dalšími hovořil za černá křídla nejvíce Bublug Jednooký. Dobře se znal i s Veverâkem a jeho kapuli, protože k nim kdysi patřil. Byl to hovorný kapul plný elánu a dobrý bubeník. V jednom okamžiku jsem si všiml jeho vady, kdy jedno oko jakoby se dívalo jiným směrem než druhé. Tuto běžnou oční vadu, která se vyskytovala i mezi lidmi a já ji znal z lékařských knih, jsem u těchto bytostí viděl poprvé. Ptal jsem se Maalfolka, proč se Bublugovi, říká Jednooký, když má obě oči na svém místě, i přestože mu jedno švidrá. Maalfolk mi řekl, že je sice pravda, že Bublug má obě oči, ale že se jedním okem dívá do tohoto světa a druhým nahlíží do světa duchů. Stejnou odpověď bych asi dostal, i kdybych se Maalfolka zeptal, jak je možné, že přes své omezení střílí Bublug docela obstojně z luku.BublugZ Mor Skoiri mi jako poslední utkvěl v paměti Davy. Zvláštní kapul, o kterém nikdo pořádně nevěděl, odkud k hordě přišel. Šeptalo se, že ho prý odněkud za něco vyhnali a na cestu ho zmlátili tak, že začal šišlat. Asi mu řádně přerazili čelist, kosti pak špatně srostly a to způsobilo vadu řeči. Na rozdíl od jiných kapuli neměl šlachovitou až hubenou postavu, ale byl velký a zavalitý. Hladem tedy moc nestrádal. I když byl Davy vyzbrojen po vzoru hordy tesákem a lukem s šípy, v boji zrovna nevynikal. Vášnivě rád hrál kostky a dařilo se mu velmi často vyhrávat. Uměl ze všeho vymluvit, trochu podvádět a taky krást, díky čemuž byl dobrým obchodníkem. U hordy se ale uplatnil i poctivěji. Mor Skoiri totiž nepálí své mrtvé jako Snaga, ale pohřbívají je do mohyl i s jejich majetkem a Davy ví, jak se tyto mohyly staví. Já bych věřil, že tuto znalost získal, protože jistě pár takových mohyl vykradl.DavyOpravdovým šokem pro mě bylo, že Bublugovou souputnicí a družkou byla lidská žena. Měla rudé zacuchané vlasy plné peří, malovaných kůstek a barevných nitek. Kolek krku se jí vinuly kostěné náhrdelníky a celá byla zahalena do pláště z hadrů a kožešin, z nichž jsem bezpečně poznal pouze lišku. Její oči byly ocelově šedé, ve kterých se nedalo číst stejně jako v její pomalované tváři. Ani stáří jsem neodhadl. Chvíli jsem myslel, že je prastará babice, chvíli zas, že je jen o něco málo starší, než má matka a párkrát jsem se přistihl přemýšlet, zda nemůže být stejně stará jako já, jen že jí život mimo lidská obydlí vepsal do tváře trochu víc dní, než tam patří.Nemohl jsem sám sebe přesvědčit o skutečnosti, že lidská žena může žít po boku nelidské bytosti jako je Bublug, a tak jsem se s ní pokusil promluvit. Nerozuměla mi. Jen se na mě zubila a skřehotavým hlasem mi řekla pár slov, kterým jsem nerozuměl zase já. Tím společná komunikace ztroskotala. Po těch pár slovech se o mě Hlína už nezajímala. Dál seděla před stanem a vázala amulety z kostí, per a provázků, do kterých vetkávala slova zaklínadel, jenž se nesly na pomezí písně a básně. O tom, že spolu mohou žít dvě úplně odlišné bytosti v harmonii, mě přesvědčila hned další noc. Bublug bubnoval ve zběsilém rytmu a Hlína do toho zpívala, překvapivě čistým a krásným hlasem. Dvě na první pohled nesourodé melodie se propojily do jedné harmonické písně obou bytostí. A tehdy jsem pochopil i já.Do středu táborového ležení vtrhli dva skřeti na obrovských vlcích zrovna ve chvíli, kdy mi Maalflok vyprávěl příběh klanu Ujakrogtar. Říkal mi, že Ujakrogtar znamená v překladu něco jako vlčí stráž a dřív šlo o početný kmen, který se proháněl po velkých pláních a žil jako ostatní z válek a loupeží na karavanách. Tento klan měl kdysi mnoho válečníků, avšak nikdo o nich již dlouho neslyšel. Mělo se obecně za to, že je postupně rozfoukal vítr plání do všech stran světa, a proto byl příjezd těch dvou nemalým překvapením. Jmenovali se Zoltar a Mozog a přijeli i kvůli jiným věcem, než jen uctít památku mrtvého.Zoltarovým souputníkem byl Mozog, vypravěč příběhů, hráč na strunné nástroje a dushatar Wolfguardu. Měl klidnější vystupování než Zoltar. K dalším uruki se choval přátelsky a ti rádi poslouchali jeho vyprávění. Nebylo ale pochyb, že i on patří mezi zručné bojovníky. Krotit velké jízdní vlky prý nebylo nic lehkého a často se stávalo, že v polovině případů byl jezdec při prvním krocení sežrán svým zvířetem. Mozog s bojem taky ještě neskončil. Stejně jako Zoltar, tak i on se přidal k nově vzniklému sarku* pod velením Loqoka. * vojenská organizační jednotka ve složených armádách urukiZoltar byl velký ushatar celý oděný do silné kožené zbroje. Tvář měl zjizvenou řadou bitev a ošlehanou větrem cest. Byl divoký jako vlk, na kterém přijel a každé oko měl jiné barvy. Maalfok říkal, že často bojoval i po boku kmene Snaga zvláště pod velením Loqoka. Prý za svoji válečnickou kariéru utržil nesčetné množství zranění a zlomil si snad každou kost v těle. Ze všeho se ale vždy zázračně uzdravil a znovu pozvedl zbraň k boji. Zoltar trávil dlouhé chvíle nad černou kořalkou s Loqokem a připojili se k němu i další vůdcové. Pomalu mi docházelo, že se klany nesetkaly, jen za účelem pohřbu, ale že klan po klanu vzniká nová armáda.Kromě slavných jmen a známých tváří přišli na pohřeb i mnozí další, kteří jen slyšeli o odchodu šamana, a tak ho přišli z úcty či strachu před prokletím vypravit na poslední cestu. Jedním z nich byl i poutník jménem Viks, mladý uruk v dlouhém kabátu a celý pokrytým prachem cest. Jeho šaty i výzbroj byly strohé. Vláčel s sebou jen něco málo zbroje, zbraň a hůl s lebkou divokého prasete. Zaujal mě, a tak jsem se zeptal Maalfloka, z kterého klanu pochází. Ten nevěděl, takže šel za cizincem, zjistit to. Když se vrátil, řekl mi, že Viks pochází z klanu Vorbait Ilid, ale že ten již dávno zanikl, a proto se toulá sám.Že toho Viksovi na světě nezůstalo víc, dokazoval i kostěný nůž, který si vybrousil ze stehenní kosti prasete, aby si mohl krájet jídlo. Tento nenápadný návštěvník však na sebe přece jen dokázal strhnout pozornost. Stalo se to při soubojích v popelu pohřební hranice, do kterých také nastoupil. Zde si vedl velmi obstojně a porazil i Loqoka. Ten sice celou věc zlehčoval řečmi, že za jeho špatnou formu může množství černé kořalky, kterou večer předtím vypil, ale Viksovi se vítězství nedalo upřít.Uruki z klanu Uku-Roth působili podobně polodivokým vzhledem a měli stejný primitivní způsob život jak kmen, v jehož zajetí se nacházím. Dva mladí válečníci, jeden větší a druhý menší, přišli hned z kraje příprav pohřbu a počínali si, jako by snad ke klanu Snaga přímo patřili. Poté, co rozbili vlastní tábor, pomáhali se stavbou pohřební hranice a s přípravou místa pro setkání. Nad jejich stany vlála zástava s vlčí lebkou Naurrakuru a s páteří nepřirozeně zkroucenou do kruhu, kterou ona hlava požírala. Jde o jeden ze symbolů nekonečna.Větší z válečníku Uku-Roth byl Gru-Push, vysoký a dobře stavěný uruk, který přiložil ruku k dílu. Na první pohled byl vcelku přátelská bytost. I přes jeho vzhled a statnost mě dobrá povaha tohoto ushatara málem zbavila veškeré ostražitosti. Vše se rázem změnilo, když nastoupil k boji. Namísto veselého hromotluka se v popelu pohřební hranice proháněl zuřivý býk, který nemilosrdně rozdával tvrdé rány všem, kteří překročili vymezený kruh. Svýma rukama drtil jednoho protivníka za druhým. Nárazy jeho štítu byly tak mocné, že bojovníky srážel k zemi jako zralé datle a jiní létali bezvládně vzduchem podobni cvičným hadrovým panákům. Nebylo překvapením, že všechny souboje vyhrál. Až později jsem si všiml, že nosí mosazný medailon se složitým tepáním a tehdy jsem se dozvěděl o Díře. Místě, kam se sjíždí různí bojovníci vybojovat si čest, slávu a hlavně bohatství. Ten medailon znamenal úplné vítězství v Díře v boji muže proti muži.Gru-pushMenší z těch dvou byl Draag Kemr. Nosil hrdě praporec Uku-Roth. V civilizovaném světě bych ho popsal jako panoše, který má na starosti válečníkovu výzbroj a výstroj a stará se o chod jeho tábora. Všechyn tyto záležitosti zařizoval i Kemr pro Gru-Pushe. Těžko však říct jestli mají uruki vůbec nějaký výraz pro slovo panoš. Kemr byl hubený, šlachovitý a pružný uruk. Vyznal se v cestách a trochu i v lovu, ledacos dokázal opravit a vyrobit. Uměl provádět také základní rituály pro rozmluvu s duchy a pravidelně žádal Frumi o štěstí v boji. Lámaně se domluvil i obecnou řečí. Když jsem se ho ptal na souboje v Díře, hrdě odpověděl, že i tam nesl praporec Uku-Roth a vyprávěl příběh ushatara Gru-Pushe jako všichni ostatní, co také nesli vlajky jiným bojovníkům. Příběh, který vyprávěl, byl ale ze všech nejlepší a nahnal mnoho strachu ostatním bojovníkům. Prý i proto Gru-Push získal v tomto turnaji vítězství!Poslední vyprávění patří legendě. O nikom se toho tolik nepovídá jako o Obávaném Boldarovi Krvákovi, velkém válečníkovi z klanu Krux zakutém do železa a ověnčeném mnoha skalpy. Zprávu, že dorazí, přinesl velký černý netopýr. Stálo v ní: „Přijdu za tři dny. OBK“. Od té doby si všichni vyprávěli zkazky jen o něm a o uruki z klanu Krux. Ti prý byli velmi vysocí, silní a bojechtiví. S žárem bitev v očích a neutuchající žízní po krvi tavili a slévali železo do pevného černého kovu. Jejich zbraně se nedaly zlomit a zbroje byly neproniknutelné. Říkalo se, že Boldar má dokonce bratra, který je prý ještě větší a silnější než hrdina sám. Toho už ale dlouho nikdo neviděl. Je prý zalezlý v kobkách hlubokých hor, kde vládne havěti a řídí výrobu. Se soumrakem třetího dne Boldar opravdu vkročil svoji těžkou nohou do tábora. Uruki byli najednou celí nesví, zřejmě pod tíhou historky, která se vyprávěla táborem nejčastěji. V ní Obávaný Boldar Krvák, poté co zajal zástup nepřátel, rozpálil olej ve velkém kotli a všechny zajatce postupně usmažil a snědl. Boldar se však tentokrát choval mírně, až téměř nenápadně. Měl sice sebou kotel i olej, ale smažil jen kousky lovené zvěře a sušeného masa.
