Pohřební tábor
Jak jsme slíbili v předchozím příspěvku s názvem „Karty na stůl“, připravili jsme k publikování album fotek z pohřebního tábora. Tato série doplní v rámci výstavy cyklus Tábor – Maudhul, proto ji neprezentujeme v samostatném portfoliu, ale jako doplňující galerii. Odkaz na ni najdete v tomto příspěvku a odteď i v portfoliu k cyklu Maudhul.
Už dříve jsme psali, že šlo o celkově nejnáročnější výpravu k focení, kterou jsme doposud v připravili. Fotografie publikujeme jako druhý výstup z velikonočního focení v tomto roce. První, který jste už mohli spatřit je cyklus o klanech a poslední, který vás čeká, nese jméno Vorroz – Pohřeb. Ten se objeví v průběhu listopadu nebo prosince.
Galerie k pohřebnímu táboru ilustruje situaci, kdy se na místě pohřbu šamana schází skřetí klany a přináší i ulovenou kořist. Ta je určena pro pohřební hostinu nebo jako obětina k uctění šamana na hranici. Pro lepší navození atmosféry a pochopení situace přidáváme níže doplňující příběh.
Ještě před tím je však nutné zmínit několik věcí, neboť se dnes na internetu může každý vyjádřit k čemukoliv a jakkoliv. Rádi bychom tím předešli zdlouhavému vysvětlováni a nějakým nedorozuměním.
- Fotky se určité části publika mohou zdát kontroverzní. Jsme si toho vědomi.
- Veškerá zvířata na fotkách, byla poctivě zakoupena, profesionálně poražena a až potom přivezena na místo focení.
- Vlastní bourání masa bylo součástí LARPu a vedené pod dohledem zkušených lidí, kteří v případě potřeby účastníkům pomohli se správným postupem práce.
- Nic nezůstalo na zmar. Po rozporcování masa vše dostala k dopracování improvizovaná kuchyně, která z nich připravila jídlo pro všechny účastníky akce.
- Na závěr považujeme za dobré zmínit i to, že maso není pouhou věcí v plastovém obalu, kterou si odosobněně koupíte v obchodu, ale že na počátku bylo živým tvorem. Všichni účastníci shledali zkušenost se zpracováním masa „v polních“ podmínkách za velmi přínosnou.
Ke konci tedy ještě děkujeme všem, co se na focení podíleli a přikládáme kousek příběhu:
„V táboře se zatím věci pohnuly kupředu. Z otesaných kůlů, které jsem ráno viděl snesené na hromadu, vyrostla pohřební hranice do úctyhodné výšky stojícího muže. Dlouhá byla dva a půl sáhu a široká sáh a půl. Stále se však na ní pracovalo. Kůly na poslední patro přitesával Juugo, šlachovitý skřet s divokým plamenem v očích. Přes svůj hubený vzhled v těle skrýval velkou sílu a ohnivá byla i jeho chuť k práci. K ruce měl silného a rozvážného Gormaga, který naopak vypadal, že spěchat s prací nehodlá. Během mého výletu k šamanovu tělu a jeho strážkyni se tábor proměnil na velkou stanovou vesnici. Nové příbytky už nebylo kam stavět a jeden stan byl namačkaný na druhý. V rokli to hučelo jak ve včelím úlu a mezi stany se ve vírech motal štiplavý dým.
S množstvím příchozích se rozrostla i kořist. Tu s sebou uruki přivlekli z větší dálky nebo ji ulovili v okolí. Kolem hlavního ohniště teď visela těla divokých kanců, opodál ležela hromada polních ptáků a divokých králíků, jinde zase visely velké tučné ryby. Spousta z této kořisti už byla rozebrána, postupně porcována a vařila se v kotlích nebo se pekla na rožních. Vzduchem létalo drobné peří, které nashary nestihly svázat do ozdobných svazků, jimiž vyzdobily okraje plachet. Kolem středového ohně seděl hlouček, který čistil kožešiny od nečistot a škubal další ptáky. O něčem se bavili jejich řečí a vypadalo to jako náramná zábava. Bohužel jsem jim nerozuměl ani slova a oni nevypadali, že by o moji přítomnost stáli. Vyhnul jsem se tedy středovému ohni a pokračoval jsem dál táborem, pokradmu nahlížeje do jednotlivých stanů na poklady, co sebou jejich obyvatelé přinesli.“